Změna je život - III.kapitola

Maličko se zamračila soustředěním. „Kde mám začít?“
Přerušil ji, než si stačila na svou řečnickou otázku odpovědět. „Nejlépe na začátku, madam!“
Znechuceně zavrtěla hlavou. „Čekala jsem, že to s vámi nebude lehké… Dobře, začnu tedy od začátku, ale kdybyste mi to neporadil, nevím, nevím, jestli bych nezačala uprostřed!“
Tentokrát ani nemukl a čekal na pokračování. S touto kolegyní bude zjevně zábava.
„Je to komplikované. Nedávno to byl rok, co Harry… odešel a pro mě je to dosud nepřekonatelná ztráta. Milovala jsem ho, a pořád miluju, celým svým srdcem. Jenže nedávno jsem si uvědomila, že takhle to věčně dál nejde. Jako členka Fénixova řádu nemohu zůstat rozezlená na celý svět a zabíjet, když se mi naskytne příležitost, ale přitom to není nezbytně nutné. O tom, že jsem před měsícem málem zabila Draca Malfoye, zřejmě víte.“
Nechtěl ji přerušovat, tak jen přikývl. Chápal, že o tom všem se jí mluví velice těžce.
„Ale nevíte o zděšení, které se mě zmocnilo a na nějakou dobu mě úplně ochromilo. Málem jsem zabila člověka, který sice byl částečně zodpovědný za Harryho smrt, ale… v ten moment byl úplně bezmocný. Nevíte, jak těžké bylo nepodlehnout nutkání a nepoužít kletbu Avada Kedavra. Tehdy jsem si uvědomila, že prostě nemůžu být nadále v první linii. Děsím se, že bych mohla ztratit úctu sama k sobě, protože jednou… by můj vztek a bolest pravděpodobně zvítězily nad rozumem. Požádala jsem profesora Brumbála, aby mě stáhnul. Souhlasil a nabídl mi místo v Bradavicích. Přiznávám, dlouho jsem váhala. Za prvé kvůli vám. Nikdy jste mě neměl rád a pokud bych vzala místo učitelky Obrany proti černé magii, zřejmě by to našemu vztahu neprospělo. A za druhé – je tu tolik vzpomínek…“ odmlčela se.
Zkoumavě se na ni podíval. „Přesto jste přijela.“
„Možná právě proto,“ reagovala zamyšleně s očima upřenýma do prázdna. Pak se trošku vzpamatovala. „Nevím, jak vám to vysvětlit. Mé pocity jsou dost komplikované a někdy jim nerozumím ani já sama.“ Unaveně si přejela rukou přes oči a chvilku masírovala spánky.
Severus se přistihl při myšlence, jaké by to asi bylo, dotknout se jejích spánků svýma rukama. Přestaň! Proboha, vždyť je to vdova a po Potterovi, copak zase chceš být druhý, blázne? spílal si.
Hermiona se zarazila uprostřed pohybu. Místnost jako by naplnilo znechucení, které pociťoval její společník sám nad sebou. Dala si dobrý pozor, aby nepoznal, že mu „čte“ pocity, a odvedla řeč k původnímu tématu. Ruce položila do klína a vyčerpaně na něj pohlédla. „Přijmout toto místo pro mě byla určitá výzva. Musím se vyrovnat s minulostí a to nepůjde jinak než tím, že jí budu čelit. Tady je vhodné místo. Doufám, že i dost bezpečné. Víte, čelit minulosti a nevyhnutelné pravdě je daleko složitější, když se pořád ohlížíte přes rameno, jestli na vás někdo nečíhá. Jestli se vás nepokouší zabít. V Bradavicích budu v bezpečí. Doufám… Tedy pokud pominu vás a vaši nelibost, kterou mi bezesporu dáte najevo.“
Vrhl po ní záhadný pohled, který nějak nedokázala rozluštit. To ji poněkud zneklidnilo. Poslední dobou jí nedělalo potíže číst lidem v očích.
Vytušil její nejistotu i strach a zlobně stáhnul obočí. Nechtěl ji děsit – teď už ne. Děsící taktiku měl vyhrazenou výhradně pro studenty. Kolegy prostě ignoroval, ale nikdy je neděsil. Ne úmyslně!
„Máte o mně vysoké mínění,“ podotkl s hořkou ironií, „ale to mě nepřekvapuje, když uvážím, za koho jste byla provdaná!“ Hned, jak to vyslovil, uvědomil si, že totálně přestřelil.
„Opovažte se mluvit špatně o mém manželovi!“ vyskočila z křesla a přešla na druhou stranu místnosti.
„Omlouvám se,“ řekl potichu.
Překvapeně na něj pohlédla.
„Nechal jsem se unést vztekem, což se mi nestalo hodně dlouho. Budu se muset znovu procvičit v sebeovládání. Takhle umřu dřív, než bude pololetí,“ pronesl sarkasticky, ale myslel to vážně. Za celá léta nedal najevo své pravé city a teď mu ujede vzteklá poznámka na adresu mrtvého člověka.
„Tohle raději ani neříkejte!“ Hermiona se zděsila možné pravdivosti jeho slov a současně se lekla i své vlastní reakce. Kruci, přece nebudeš litovat Snape! napomenula se. „Ale nakonec,“ pokračovala po chvíli, „vy jste byl i důvodem, proč tohle místo přijmout. Asi to zní nelogicky? Možná, ale vy jste velmi tvrdý soupeř. Pokud přežiju vás, přežiju i svou minulost. Netvařte se tak překvapeně, dobře víte, že říkám pravdu,“ dokončila své vysvětlování a tiše doufala, že Snape konečně odejde a nechá ji o samotě. Přemýšlet, to potřebovala ze všeho nejvíc.
Cítila, jak znovu používá nitrozpyt, aby zjistil, zda nelže. Nechala ho projít část své mysli, v níž byla uložená tato pravda. Zkusil jít dál, ale dokázala sebrat poslední zbytky sil a vyhodit ho.
Uznale přikývl. „Jste dobrá, už dvakrát jste mě vypudila ze své mysli bez hlasitého odříkání formule. Nitrobranu vás učil Brumbál, že?“
Ani se nenamáhala s odpovědí na jeho řečnickou otázku. Oba dobře věděli, že je tomu tak.
„Budu vám věřit, paní Potterová, ale taky vás budu sledovat. Člověk, který zvládne tohle, může poměrně snadno ukrýt i jiné myšlenky. Nebezpečné myšlenky,“ pronesl posměšně. Zvedl se ze židle, kouzlem ji odstranil a vyšel ke dveřím. S rukou na klice se však zarazil.
Zvědavě ho pozorovala. Vyčkávala, co nastane teď.
Zaváhal, ale nakonec mu to přece jen nedalo. „Loni v srpnu, na pohřbu – proč právě já?“
Po tváři se jí rozlil tak hluboký výraz smutku, že by si nejraději nafackoval. Chtěl ji zarazit, že mu žádné vysvětlení nedluží, ale to už…
„Vaše přítomnost znamenala tečku za naším příběhem. Vzhledem k vašim vztahům s Harrym znamenala definitivní konec naivních iluzí a přání.“
Víc k tomu nehodlala říct a Severus také nenaléhal. Pochopil, že ať do té doby doufala v cokoli, jeho účast jako by potvrdila tvrdou realitu. Harry Potter definitivně odešel. Když přikývl, pramen černých vlasů mu spadl do čela. Naposledy se po ní ohlédl a pak tiše odešel.